Oslava klavírního umění

Oslava klavírního umění, i těmito slovy by se dal charakterizovat nově vzniklý hudební festival vzdávající hold jednomu z nejvýznamnějších koncertních umělců 20. století, klavíristovi Rudolfu Firkušnému. Jeho jméno také zdobí celý festival, který je zatím v pozici mladšího, méně zkušeného kolegy světově proslulého Pražského jara, o němž jste si mohli přečíst v květnu. Tato pozice mu ale nebrání v tom svého „staršího sourozence“ dohnat, ostatně nálepka jména vynikajícího českého umělce, jenž bohužel z politických důvodů strávil většinu života ve Spojených státech, mu již nyní zaručuje pozornost nesčetných hudebních fanoušků.

Fakulta přivítala emeritního papeže. Prezentace knihy promluv Benedikta XVI. mladým lidem

Jste nadějí církve

Ve středu 2. října 2013 se na hlavní budově Filozofické fakulty konala prezentace knihy „Jste nadějí církve“, jež obsahuje promluvy emeritního papeže Benedikta XVI. (prof. Josepha Ratzingera) mladým lidem. Již Jan Pavel II. začal tuto tradici, v jejímž rámci se Svatý otec během většiny svých cest setkává kromě širokých řad věřících a státníků i s mladými lidmi. Benedikt XVI. se chvílím s mládeží nevyhýbal, pozval ji ostatně do Sydney, Madridu a Ria de Janeiro.

Karel Strachota: „Neměli bychom zapomínat, že režim, kterého jsme se r. 1989 zbavili, byl režim zločinný“

27. červen – den, kdy byla popravena JUDr. Milada Horáková – byl vyhlášen „Dnem památky obětí komunistického režimu“. V rámci tohoto dne vyvrcholí i kampaň „Proti ztrátě paměti“ zaměřená na připomínání zločinů komunismu. S Karlem Strachotou, ředitelem projektu Příběhy bezpráví, který již několik let přináší na základní a střední školy filmy týkající se moderní československé historie, jsme si povídali nejen o kampani, ale i o výuce nedávných dějin na českých školách a současných tendencích komunistický režim relativizovat či idealizovat.

Připomínáním nedávné československé minulosti se zabýváte již dlouho. Vidíte v této oblasti za poslední léta nějaký posun, změnu či obecnější tendenci?

Naše aktivity cílí především na mladé lidi, žáky základních a středních škol. Dlouhodobě vnímáme, a potvrdila to i naše dotazníková šetření, že přibývá mladých lidí, kteří si myslí, že v Československu před rokem ʻ89 se žilo stejně nebo ještě lépe než v dnešní České republice. Vloni při šetření na reprezentativním vzorku takhle odpověděla více než polovina středoškoláků. Pak se ptejme, čím to je způsobeno. Důvodů je jistě celá řada. Mluvíme o generaci, která nemá s životem v předlistopadovém Československu žádnou osobní zkušenost. Fízlování, nemožnost svobodně cestovat, cenzura, kádrování, strach ze svobodného vyjadřování, to všechno je pro studenty těžko představitelné. Škola jim v tomhle směru často příliš nepomůže. Na mnoha českých základních a středních školách – samozřejmě ne na všech – končí výuka dějepisu druhou světovou válkou. Možná jste to také zažila, obě moje dcery například ano. Studentům tedy chybí informace. Další věc je, že jak v rodinách, tak v širším společenském prostoru tohle není téma, které by se často stávalo předmětem větších diskusí.

Migrant Visions: evropská města očima svých nových obyvatel

Problémy a výzvy migrace a integrace jsou častými tématy diskusí o moderním světě. Mezinárodní projekt Migrant Visions se ale rozhodl dát slovo samotným přistěhovalcům a jejich zkušenostem. Desítky migrantů z celého světa, kteří se usídlili v Kluži, Praze a Mnichově, dostali fotoaparáty a v průběhu několika měsíců fotili svůj každodenní život. Jako téma fotografií bylo zvoleno „Volnost – Rovnost – Bratrství“. Výběr z těchto fotografií byl následně vystavován nejprve v Kluži, nyní probíhá výstava v Praze a po skončení zde se přesune do Mnichova. Výstava vedle sebe staví fotografie pořízené dětmi i dospělými, kteří do Evropy přišli ze všech kontinentů. Nabízí srovnání různých pohledů na dané téma, životních zkušeností i přístupů k otázce integrace.

Prázdné místo

Po úspěšné sedmidílné sáze o Harrym Potterovi je Prázdné místo prvním větším dílem J. K. Rowlingové. Prázdné místo, které zůstalo po mladém čarodějnickém učni, zaplnil sociálně kritický román reflektující život několika rodin z odlišných sociálních sfér maloměsta.

Osudy lidí z městečka Pagford se začínají odvíjet od smrti čtyřicetiletého Barryho Fairbrothera, člena místní obecní rady, a způsob, jak na jeho nečekaný odchod reagují sousedé, přátelé i soupeři, je hlavním tématem knihy. Přetvářka, otevřená zášť, intriky – tomu všemu dalo jeho úmrtí průchod.

Praha ve víru hudby

Pravděpodobně všichni jsme si všimli téměř na každém kroku umístěných zářivě modrých reklamních plakátů, jež mají za cíl upoutat naši pozornost zdánlivě bezvýznamnými prapodivnými slabikami. Kdo by si však přečetl bližší údaje, pravděpodobně by nakonec dospěl k řešení těchto hádanek. ach v tomto případě tedy nebude mít význam citoslovce, podobně art v tomto případě neodkazuje explicitně k umění. Jedná se o poslední písmena jmen mistrů klasické (ač je toto označení velmi nepřesné – o tom ale jindy) hudby, jejichž díla zazní na některém z koncertů Pražského jara. O co se jedná? Inu…

Alasdair Bouch’s new album: „It’s soaked in old-school rhythm ‚n‘ blues tears and late-night whiskey laments“

Alasdair Bouch, a British singer-songwriter currently based in the Czech Republic, talks about his brand new album, about the reasons that made him settle in Prague, and about the hardships and pleasures of a full-time musician´s life.

For how long have you been living in Prague? And how does an English musician end up in the middle of Europe?

I arrived nearly seven years ago now, and it’s flown by. I actually didn’t intend to stay – I originally came here for a month to learn how to teach English, and immediately fell in love with Prague. Most people don’t believe me when I say that – of course, the beautiful women and beer might have influenced my decision to stay – but there’s something magical about this city that draws you in. And as Kafka wrote, its claws won’t let you go!

Lidovky ve víru oslav

Ve čtvrtek 25. dubna 2013 se v Knihovně Václava Havla konala další ze série akcí v rámci oslav 120 let Lidových novin (LN), a to seminář s názvem Lidové noviny jako kulturní fenomén 20. století.

Pozvání přijaly kromě zhruba třiceti posluchačů i čtyři osobnosti českého literárního světa. Úvodní referát pronesla Lucie Peisertová z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, která se zaměřila na Františka Gellnera jako karikaturistu LN. Prostřednictvím mnoha jeho ilustrací a autorských básní doložila jednak básníkovu pohotovost reagovat na aktuální témata, jednak svěží přístup, s nímž pomalu prolamoval ledy novinářského stereotypu. Smích vyvolala její poznámka o Gellnerových rozpacích spojených se stěhováním z tepající Prahy do klidnějšího Brna, kterého se obával, neboť: „[…] tam nebude o čem psát“.

Pražský Microfestival: festival zaměřený do budoucnosti

Rozhovor se studentkou anglistiky Olgou Pekovou, hlavní koordinátorkou mezinárodního Pražského Microfestivalu, který již brzy přivede do klubu K4 inspirativní osobnosti současné poezie z Čech i zahraničí.

Kdy a jak Pražský Microfestival vůbec vznikl? A jak ses k práci pro něj dostala ty?

Pražský Microfestival (PMF) má svůj předobraz v akci, která se odehrála v roce 2004 pod názvem Pražský mezinárodní festival poezie (Prague International Poetry Festival). Tehdy na něm vystoupilo víc než 40 spisovatelů z celého světa, trval celý týden a čtení byla až ve třech jazycích: v jazyce originálu, v angličtině a v češtině. Dnes už se na něj pozapomnělo, ale v té době to byla větší akce než dnes dobře známý Festival spisovatelů Praha. PMF vznikal pod taktovkou Louise Armanda, spisovatele a vyučujícího na anglistice FF UK, ale vzhledem k ohromujícímu rozsahu se už ve stejné podobě znovu neopakoval. V roce 2009 pak jeho znovuoživením vznikl festival, který si do názvu, možná tak trochu preventivně, vetkl slovo “Micro”. Skupina autorů z Irska a Austrálie a dalších zemí tehdy měla šňůru čtení po Praze a překlady do češtiny pořizovali studenti anglistiky. To byl zárodek, ze kterého se v dalších letech znovu začal rodit plnohodnotný festival: rok nato zavítal i do Brna a v roce 2011 už zakotvil v kavárně Krásný Ztráty, opět v úctyhodné délce pěti nabitých večerů. Ten samý rok se stal partnerem časopisu Psí víno a doopravdy tak vstoupil na českou literární scénu. Ročník 2011 byl i tím, kdy jsem se k festivalu dostala já, jednoduše jako studentka anglistiky – překládala jsem tehdy asi osm autorů do češtiny a drobně vypomáhala. Další rok jsem velkou část organizace převzala po původním týmu Louise Armanda a Davida Vichnara, doktoranda na FF UK, a letos jsem koordinátorem na plný úvazek – neboli „ředitelkou“ festivalu.

Vernisáž: Studentský neklid ´12

Příznivci Majálesu mohou jásat, oslavy začínají mnohem dříve. Všechno sice vyvrcholí až 1. května, ale program předmajálesového dění je taktéž plný zajímavostí, a to diskuzí, happeningů a workshopů. Jednou z prvních událostí vůbec je výstava fotografií, které dokumentují průběh loňských studentských protestních akcí, které vyvrcholily Týdnem neklidu. Týden neklidu probíhal ve dnech 27. 2. – 2. 3. 2012, jeho hlavními pořadateli byla akademická obec a iniciativa Za svobodné vysoké školy.