Ústavní soud odmítl letos 11. února usnesením jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost pana J. F., který si stěžoval především na svévolné vykročení za hranice uvážení soudu, rozporné s principy spravedlivého procesu a právem na zachování rovnosti. Stěžovatel svůj případ obsáhle přirovnával k jiným případům, kdy došlo ke spáchání trestného činu podobným způsobem, za podobných okolností, s podobným motivem, strukturou osobnosti pachatele, přičemž poukazoval na uložení substanciálně nižších trestů v těchto věcech. Pro dokreslení situace - pan J. F. byl Městským soudem v Praze uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) (zvláště surovým a trýznivým způsobem), j) (v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch) a odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25 let ve věznici se zvýšenou ostrahou.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření. A vyjádření se mu dostalo:
Bod 12. K námitce, že stěžovateli byl v porovnání s jinými obdobnými případy uložen přísnější trest, což je podle něj v rozporu s právem na zachování rovnosti, odvolací soud (Vrchní soud v Praze, pozn. red.) uvedl, že se „jedná o zjevný nesmysl, protože žádné takové právo není v Ústavě zakotveno“.
Pilíř ústavnosti se ale nenechal vrchním trollem zaskočit:
Bod 24. Ústavní soud Vrchnímu soudu v Praze připomíná, že právo na rovnost v Ústavě zakotveno je, a to konkrétně již v preambuli, jež popisuje Českou republiku jako vlast rovnoprávných občanů, a taktéž v čl. 1 Listiny, dle kterého jsou si lidé rovni v důstojnosti a právech.
Apply cold water to that burn.