Barbara Havelková působí jako odborná asistentka na Oxfordské univerzitě. Magisterské studium absolvovala na Právnické fakultě UK, LL.M. v oboru evropského práva absolvovala na Saarland University v Německu, doktorát získala na Oxfordské univerzitě. Rok studovala též na University of Michigan Law School a Harvard Law School. Má pracovní zkušenost z Evropské komise, Evropského soudního dvora a z neziskového sektoru.
Jak byste popsala svou pracovní dráhu?
Po magistru jsem věděla, že chci dělat akademickou kariéru. Měla bych asi přiznat, že oba moji rodiče jsou akademici, takže to přede mnou rozhodně bylo jako vzor. Po ukončení magisterského studia v roce 2004 jsem v Praze dělala rigo a zároveň jsem se přihlásila do doktorského programu. Jelikož mě fakulta přijala jenom externě, dělala jsem těch pár let mezi ukončením magistra a začátkem studia na Oxfordu v roce 2008 zároveň různé věci. Byly to hrozně zajímavé roky, byla jsem u Evropské komise na stáži, u Evropského soudního dvora, udělala jsem si LLM v Německu, pracovala jsem jako asistentka v Německu.
Téma mojí dizertace v Praze byla genderová rovnost v pracovním právu. Na tom jsem pracovala, psala jsem články, publikovala jsem monografii k tématu odměňování, pracovala jsem s nevládními organizacemi a tak dále. Nicméně český formát doktorského studia mě nenutil psát dizertaci jako takovou a navíc mě potom z doktorského studia vyhodili. Šla jsem na zkoušku z platného práva a připravovala jsem se na ní tak, jak bych to zkoušela. To znamená, abych byla schopná odpovídat na otázky související s tématem mé dizertace. Tak se to nezkoušelo. Byla to jen další zkouška toho, jak dobře zná člověk předpisy. Upřímně řečeno, i kdybych byla věděla, že to po mě budou chtít, neučila bych se to, nepřišlo mi účelné učit se nazpaměť znovu celého občana, autorský zákon. Takže mě vyhodili a prokázali mi tím neuvěřitelnou službu.
Takže mě vyhodili a prokázali mi tím neuvěřitelnou službu.
Došlo mi, že moje představy o tom, jak se dělá doktorát, a představy Právnické fakulty v Praze jsou nekompatibilní. Poté jsem strávila rok v Americe na Fulbrightu a z Ameriky jsem se přihlásila na Oxford, kde jsem si udělala doktorát. Během doktorátu už jsem tam dostala zaměstnání, takže jsem začala učit evropské právo. Pak jsem měla krátkou smlouvu na univerzitě v Cambridge a teď jsem zpět na Oxfordu, kde mám pozici odborné asistentky.
Čím se zabýváte v akademii a o čem jste psala dizertaci?
V Británii učím právo Evropské unie, britské ústavní právo, srovnávací právo na rovnost a feministické právní teorie. V České republice učím předmět gender a právo, dříve na fakultě humanitních studií a nyní na právnické fakultě.
Co se týče mého výzkumu, tak ten se zaměřuje na oblast rovnosti a antidiskriminačního práva, zejména s ohledem na pohlaví a gender. Dívám se jak na evropskou rovinu, tak na české právo. Jedná se o analýzu národního práva, ve srovnávací, nadnárodní, i historické perspektivě. Je to takový multidimenzionální pohled. A můj přístup je též interdisciplinární. To znamená, že se snažím komunikovat s neprávními obory, což mi přijde zajímavější než jen doktrinální zkoumání platného práva.
Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?
Já nevím, jestli se to takhle dá říct. Samozřejmě mě potěšily některé věci. Potěšilo mě, že jsem se dostala na Oxford, potěšilo mě, když jsem dostala Fulbrightovo stipendium. Důležité pro mě bylo, když jsem po doktorátu na Oxfordu dostala první práci na Cambridge. V té době pro mě bylo strašně těžké odhadnout, jestli se v britské akademické sféře uchytím. Z části proto, že nemám pregraduál z Británie, zčásti proto, že nepracuji na britském právu výzkumně. Také jsem neměla zkušenost s výukou britského práva, můj vlastní výzkum je o jiné jurisdikci, takže jsem nebyla schopná odhadnout, jestli na to mám. To, že mi dali docela dobrou práci, pro mě bylo strašně důležité, a to navzdory tomu, že ten rok byl strašně náročný. Učila jsem nové předměty, k tomu jsem dopisovala dizertaci. Sice jsem si zadělala na stres, ale získala jsem potvrzení, že se nepletu v té volbě kariéry a že jsem schopná ji zvládnout v zahraničí.
Jak hodnotíte možnost skloubit akademickou kariéru s rodinou dalšími sférami života (prací mimo akademii, soukromým životem)?
Myslím si, že to není jednoduché, nicméně to platí obecně v jakýchkoliv profesích, kde o něco jde a kde je soutěživé prostředí. V Česku se k tomu ještě navíc přidává velké nepochopení, že otázka slaďování není individuálním problémem žen, ale že je to problém strukturální. Britské instituce jsou si mnohem vědomější nevýhod spojených s mateřstvím a rodičovstvím a snaží se aktivněji pomáhat.A rozhodně jsou si vědomy toho, že nesmí diskriminovat. Britské akademické prostředí však zároveň klade nesrovnatelně vyšší nároky. To se netýká ani tak množství výstupů, ale jejich kvality. Když chcete publikovat něco kvalitního, tak vám to bude trvat dlouho. To celkové množství hodin, které se od člověka očekává, že stráví prací každý týden, je v Británii výrazně vyšší než v Česku. To se ukazuje také na tom, že v Česku poměrně hodně lidí má vedle práce na fakultě ještě advokacii a různé jiné věci. To si v Británii nedovedu představit, alespoň ne v době budování kariéry, tzn. v době doktorátu, postdocu, tak prvních 15 let akademické kariéry.
Britské instituce jsou si mnohem vědomější nevýhod spojených s mateřstvím a rodičovstvím a snaží se aktivněji pomáhat.
Máte nějaké doporučení pro uchazečky o doktorské studium, příp. pro studentky, které v současné době o doktorátu neuvažují?
Těm, které o doktorátu uvažují, bych poradila, ať si skutečně vyberou téma, které je zajímá, které jim přijde důležité, spíše než to, co jim nabízí fakulta nebo to, do čeho je případně tlačí vedoucí práce. V Česku konkrétně bych taky poradila, ať aspirují na to, aby jejich práce byla skutečným přínosem, a teď nemyslím pro praxi, ale právě pro akademickou diskuzi. Tedy mít nějaké teoretické aspirace. Přijít s nějakým novým rámováním, nebo nějakou novou interpretací, analýzou, a ne jen psát kuchařku pro advokacii. To určitě není z mého pohledu cílem akademické práce.
Co se týče těch, kteří o akademické dráze neuvažují, řekla bych, že pokud to člověka k akademické práci netáhne, tak by do toho neměl jít. Akademická práce je řehole, je to práce osamělá, dlouhodobá, nekončící, málokdy poskytující uspokojení a člověk ji musí mít opravdu hodně rád a musí o ni hodně stát, aby ho neiritovala nebo to na něj nemělo nějaké negativní dopady.
To, že lidé, kteří mají výborné studijní výsledky v magisterském programu, neznamená, že musí mít buňky pro výzkum.
Spíš bych řekla jinou věc. To, že lidé, kteří mají výborné studijní výsledky v magisterském programu, neznamená, že musí mít buňky pro výzkum. A naopak. To, že někdo nemá excelentní studijní výsledky podle kritérií zkoušení na fakultě, ještě neznamená, že by neměli potenciál být dobrými akademiky či akademičkami. Nebudu jmenovat, ale znám lidi, kteří dosáhli velkých úspěchů v zahraničí, a na fakultě hvězdami nebyli, protože si s fakultou nesedli.
Na závěr bych ráda dodala, že pokud člověk chce vzít doktorát vážně, tak bych doporučovala udělat si ho v zahraničí.
Na závěr bych ráda dodala, že pokud člověk chce vzít doktorát vážně, tak bych doporučovala udělat si ho v zahraničí. Vím, že to je cesta trnitá, drahá, skrývá v sobě různé životní nejistoty, a může být obtížná z hlediska sladění s rodinným životem. Ale myslím si, že to vede k mnohem lepším výsledkům. Zejména v angloamerickém prostoru je člověk tlačen přemýšlet mnohem hlouběji nejen o předmětu výzkumu samotného, ale i o metodologii. Naučí se nějakým způsobem psát a psaní a uvažování spolu souvisí. To znamená, že čím líp člověk píše, tím líp uvažuje. Nebo bych doporučila strávit alespoň nějakou dobu během českého doktorátu v zahraničí. I tady doporučuji spíš tu angloamerickou oblast než tu německou, protože ta německá je nám blízko a nebude nutit výzkumníky ke skutečnému posunu, není takovou výzvou.