Petra Humlíčková pracuje jako odborná asistentka na Katedře práva životního prostředí, kde vyučuje základní kurzy a Právo životního prostředí Evropské unie. Zároveň se věnuje advokátní praxi a má zkušenosti z neziskového sektoru.
Jak byste popsala svou pracovní dráhu?
Začínala jsem jako pomvědka na Katedře práva životního prostředí. Potom se naskytla možnost pokračovat tady v interním doktorském studiu a později na pozici odborné asistentky. Už během studia jsem spolupracovala s nevládními organizacemi v oblasti ochrany životního prostředí a měla jsem to štěstí, že po skončení magisterského studia se objevilo volné místo v Zeleném kruhu. To je taková asociace českých nevládních organizací v oblasti ochrany životního prostředí. Tam jsem pracovala na pozici legislativní koordinátorky, což obnášelo sledování připravované legislativy a přípravu připomínek s ostatními nevládkami. Bylo to pro mě obrovsky přínosné a hodně jsem se na tom naučila, protože jsem měla možnost spolupracovat s velkým okruhem lidí, kteří dlouhodobě řeší nějaké svoje jedno téma. To znamená, že jsem nebyla uzavřená v tom jednom tématu, což mě ale po letech přestalo plně uspokojovat a rozhodla jsem se věnovat něčemu hlouběji. Proto jsem nakonec zvolila tu klasičtější dráhu a šla přes koncipienturu k advokacii.
Myslím si, že co tady trošku chybí je potom třetí kolej akademické práce, nechci říct přímo aktivistická pozice, ale trochu jako poradní pozice vůči politikům.
Jak byste popsala práci v akademii?
Pokud by to měl být popis, tak na fakultě je to hodně dvojkolejné. První kolej je zajištění výuky studentů, přednášky na různých výběrových předmětech, seminářích, vedení diplomových prací a konzultace. Druhá kolej by měla být ta vědečtější, to znamená od nějakého samostudia, prohlubování znalostí, probírání témat s kolegy, hledání různých názorů, po přípravu různých konferenčních příspěvků, prezentování názorů v ústní i písemné formě, psaní článků a větších publikací. Myslím si, že co tady trošku chybí je potom třetí kolej akademické práce, nechci říct přímo aktivistická pozice, ale trochu jako poradní pozice vůči politikům. Ta by obzvlášť pro nás jako katedru práva životního prostředí měla asi být častější, nebo přinejmenším v zahraničí častější je. Když jsem byla na různých zahraničních pobytech, tak se běžně stávalo, že profesoři nebo starší vyučující šli třeba na programovou konferenci strany nebo vlády, kde se diskutovalo, kde by ta daná země měla za třicet let být a jednou z těch oblastí je přirozeně i ochrana životního prostředí. Tam si myslím, že akademici k tomu mají hodně co říct, protože by měli být těmi dobře informovanými, nezávislými, mít mezinárodní vazby a měli by mít přesah oproti běžným lidem, kteří se těmito tématy zabývají. Takže to by podle mě mohla být zajímavá součást akademické práce, která je tady trochu potlačována nebo není tolik rozvíjena. Možná ani jednu ze stran ještě nenapadlo tímhle způsobem spolupracovat.
Pro mě bylo zásadní, když jsem udělala advokátní zkoušky.
Co vnímáte jako výhody a příp. nevýhody práce v akademickém prostředí?
Zásadní výhoda je ve velké svobodě. Akademická pozice je velmi svobodná nejenom po té praktické stránce, v tom, jak si člověk skládá čas nebo jak si skládá i poměr učení a vědecké činnosti, ale je tu obrovská svoboda v možnosti vyslovovat své názory. Nejpraktičtější a nejpřízemnější nevýhodou je, že ta práce není finančně ohodnocena na nějaké odpovídající úrovni a to se táhne od doktorských pozic až po řádné zaměstnance.
Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?
Ráda vzpomínám na zahraniční pobyty. Byla jsem rok v Ghentu v Belgii, což je blízko do Bruselu, takže unijní věci jezdili přednášet lidé přímo z těch institucí. To mi poskytlo úplně jiný vhled, než máme tady v Praze. Potom jsem v rámci doktorského studia byla několikrát v Rakousku na několikatýdenních nebo měsíčních pobytech, byla jsem také v Anglii, ale nejvíce mi vyhovovaly severské země. Ve Švédsku ve Stockholmu mají velmi šikovného pana profesora na právo životního prostředí, mám pocit, že je snad děkanem. Právo životního prostředí je tam rozvinuté a aktivně tam hledají metody, jak se skutečně pokoušet životní prostředí chránit.
Čím dál je člověk v té kariéře, tím méně chutě, času a energie má. Doktorát vyžaduje, aby se člověk sebevzdělával nebo prohluboval své znalosti v nějaké velmi úzké výseči a plnil všechny ty poměrně náročné povinnosti.
Pak samozřejmě vzpomínám na milníky typu, že člověk udělá nějakou zkoušku. Pro mě bylo zásadní, když jsem udělala advokátní zkoušky. Pocítila jsem úlevu i radost. Zvlášť proto, že jsem je dělala s odstupem od ukončení fakulty. Praktičtější radost zažívá člověk u dvou věcí. Jednak je to učení. Každý povedený seminář nebo potom když si čteme zpětnou vazbu, co nám studenti píší. To je důvodem, proč tu práci dělat, nebo jedním z hlavních důvodů. Druhým aspektem je věda. Radost mi dělají povedené zahraniční konferenční příspěvky, kdy se snažíte prezentovat, co je v České republice za problém nebo jak to řešíme. V okamžiku, kdy se nad tím rozvine nějaká diskuse, vidíte, že jste posluchače zaujala a že řeší třeba podobné problémy, ale jiným způsobem, nebo nacházejí něco inovativního a inspirativního v té naší úpravě. Na zahraniční konference jezdím třeba třikrát až čtyřikrát ročně. Jsou to oblasti povětšinou evropské, nemusí to být nutně někam do zámoří. V oblasti práva životního prostředí je to odůvodněné, protože úprava je v rámci Evropy díky unijním aktivitám poměrně unifikovaná, takže je dobré sdílet zkušenosti a dozvídat se, co je kde problematické a jak se to dá řešit.
Trendem v západních nebo severských zemích je, že studenty doktorského studia jsou lidé, kteří přijdou z praxe.
Máte nějaké doporučení pro uchazečky o doktorské studium, příp. pro studentky, které v současné době o doktorátu neuvažují?
Pro ty, co to vůbec nezvažují, je dobré si uvědomit, že není moc prostoru ve smyslu odkládat to. Čím dál je člověk v té kariéře, tím méně chutě, času a energie má. Doktorát vyžaduje, aby se člověk sebevzdělával nebo prohluboval své znalosti v nějaké velmi úzké výseči a plnil všechny ty poměrně náročné povinnosti. Především napsat tu práci samotnou. Na druhou stranu musím říct, že je to zase české specifikum, které se asi bude měnit. Trendem v západních nebo severských zemích je, že studenty doktorského studia jsou lidé, kteří přijdou z praxe. Po magisterském studiu několik let někde pracují, vykonávají nejrůznější právní profese, potom se rozhodnou svoji profesi změnit a začnou studovat doktorské studium.
Těm, které to zvažují, bych řekla, že to studium je velmi odlišné na různých fakultách i na různých katedrách v rámci naší fakulty. Takže je určitě dobré se o tom poradit a získat co nejvíc informací o tom, jak to funguje na té konkrétní katedře, kterou si člověk vybere. Také se dobře připravit na přijímací zkoušky, protože dneska už zdaleka není pravda, že každý, kdo by chtěl, se na doktorské studium dostane. Potom doopravdy účelně využívat čas. Od toho, že si zvolí nějaké téma, které považuje za vhodné a bude na něm pracovat, až po to, že ten čas, který doopravdy má, využije tak, aby mu to pomohlo v budování kariéry, ať bude akademická nebo neakademická. Takže je třeba přemýšlet, kam věnovat energii.