Na IKSŽ pracuje třetina prváků, ale jen část v oboru
Název oboru Marketingová komunikace a public relations sám napovídá, že tato disciplína není věda a je založena na praktických dovednostech. Proto nebude velkým překvapením 30 % studentů prvního ročníku, kteří už do víru pracovního života pronikli. Z toho necelá polovina pracuje v oboru.
Jednou ze zkušených v oboru je i Eva z prváku, která je zaměstnancem nadnárodní public relations agentury, v níž působí od začátku studia na FSV. Pracuje v account oddělení a její úlohou je především komunikovat s médii a pečovat o media relations, nebo-li dopomáhat k publikování tiskových zpráv a článků v médiích, zajišťovat maximální účast novinářů na tiskových konferencích či eventech.
Rozhodně bych doporučila poohlížet se po nějaké brigádě už v průběhu 2. ročníku.
Eva není v pracovním světě žádným nováčkem, přivydělává si již sedmým rokem a toto rozhodnutí komentuje slovy: „Počáteční chuť přivydělat si vystřídala potřeba osamostatnit se,“ a dodává, že za jejím aktivním přístupem stojí vrozený workoholismus. Prváky by do práce nehnala, ale práci při studiu vnímá jako nutný předpoklad pro snadný nástup do povolání v oboru. „Pokud chtějí studenti MKPR školu ukončit pouze bakalářskou zkouškou a zároveň se nechtějí dlouze trápit s uplatněním v oboru, rozhodně bych doporučila poohlížet se po nějaké brigádě už v průběhu 2. ročníku.“ Zároveň uznává, že studijní plán dává dostatek prostoru pro rozvoj pracovních zkušeností a zdůrazňuje vlastní motivaci k práci: „Sama jsem si dala předsevzetí, že pro mě brigáda bude vždy práce ke škole a ne naopak. Zatím to funguje, i když občas okolnosti nedovolí účastnit se přednášek na 100 %.“
„Moje práce není v oboru, ale i tak splňujě mé představy“
Pracovně aktivní je i Evina spolužačka Lucka, která zároveň ukončuje magistra na Sociologii. „V oboru nepracuji, protože jsem začala pracovat dřív, než jsem se vůbec hlásila na MKPR,“ říká a zmiňuje mezinárodní softwarovou společnost, ve které pracuje v oddělení lidských zdrojů. Pod její kompetenci spadá vyřizování víz pro zaměstnance. Převážnou část pracovní doby musí mluvit cizími jazyky, což jí velmi vyhovuje, i když přiznává, že někdy zažívá perné chvíle. Přesto si ale práci chválí: „Jazyky miluju, takže jsem si splnila důležitou představu o povolání“. Lucku přivedl k pracovní činnosti jeden hlavní důvod: „Vzhledem k tomu, že už mi bylo 26 a pořád mě baví studovat, tak zkrátka pracovat musím. Škola (a tedy stát) už mi neplatí ani zdravotní ani sociální pojištění.“ Aby měsíčně neměla kvůli těmto položkám hluboko do kapsy, pracuje.
Zavřít se v kanclu? Jsou situace, kdy člověk musí.
Ve svém okolí má kamarády, kteří s prací začali před nástupem na vysokou školu, což hodnotí jako negativum: „Student má studovat, chodit za kulturou, do hospod, cestovat a to může podle libosti jenom když studuje, je to prostě studentský život“. Toho si Lucka na předchozí škole užila a nemyslí si, že by o něco přišla tím, že nepracovala. Za pravdivý považuje názor, že pocit vlastních peněz, i když je člověk nepotřebuje, je nenahraditelný. „Dnes si už nedokážu si představit, že bych musela jít za rodiči a chtěla po nich peníze. Ale ve dvaceti mi to přišlo jako samozřejmost.“ Na druhou stranu vidí v práci nejen hodnotnou položku do životopisu. „Já jsem se v práci naučila spoustu věcí, hlavně jako člověk. Třeba si stát za svým a říct ne. Nemám ale pocit, že by se do toho studenti měli hrnout už v prváku. A ve třeťáku? To jo, ale pracovat stejně jednou budeme muset všichni, takže není kam spěchat,“ a uzavírá vyprávění o své pracovní zkušenosti mezi prváky populárním výrokem garanta Dolanského: „Student by měl spíš „nasávat“ než se zavřít někde v kanclu.“
Foto: SocialButterfly
Loading ...
