Časopis studentů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze
„Děkan Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT prof. Miloslav Havlíček mi řekl: ‚Ona ta fakulta vlastně běží sama,’“ řekl Jan Ámos Víšek v říjnu roku 2005 redaktorům Sociálu. Bylo to poté, co jej akademický senát potvrdil ve funkci děkana Fakulty sociálních věd. Jakkoli se to může zdát nadnesené, možná právě tento výrok v mnohém výborně vystihuje celé Víškovo působení v čele FSV.
Letošní volba děkana začala předehrou v rovině frašky. Nechtěně ji zprostředkoval Sociál, když otiskl názor Martina Polívky a stanovisko Václava Linkova. Chtěl bych přispět k serióznější debatě o budoucím děkanovi, která se snad po prázdninách plně rozvine.
Bouřlivou situaci se snažil na posledním zasedání Akademického senátu FSV hasit děkan J. Á. Víšek. Ten byl v posledních týdnech pod vysokým tlakem především ze strany IES, aby vyřešil dvě kauzy, které fakultou v poslední době hýbou. Především představil svoji alternativu řešení krizové situace fakultních PR. Tou alternativou je nasazení odpovědné úřednice.
Předvánoční číslo Sociálu nabídlo fanouškům ideologicky vázaných textů výtečné retro: rozhovor se zástupcem ředitele IES. Martin Gregor se rozpovídal v duchu argumentační logiky normalizačních výkladů všehomíra a uhnětl plastelínovou konstrukci, ve které „neopodstatněné obavy z toho, že by ekonomové na základě názvu začali utlačovat ostatní“ nedávají prostor pochybovat, zda institutu s necelou pětinou studentů skutečně jako jedinému přirozeně přísluší emancipace v názvu.
Ekonomové s ním rádi chodí do hospody. Média a ženy ho milují. Vždycky se totiž usmívá a místo složitých souvětí plných nesrozumitelných termínů a kamenného kravaťáckého výrazu dokáže o ekonomické krizi vyprávět tak, že tomu rozumějí i naše babičky. Ano, Tomáš Sedláček „jede“ a fakulta by si ho měla hýčkat. Anebo ne?
Současný akademický senát začal řešit několik problémů, které zůstávaly na fakultě jako horký brambor – neřešeny nebo přehazovány mezi odpovědnými osobami s nejasným vymezením odpovědností. Jedním z případů je hodnocení kurzů. Šest semestrů na fakultě vlastně neexistovalo. Na podzim provedla studijní komise analýzu, na základě které bylo doporučeno přejít k papírové verzi a zveřejnění výsledků na webu fakulty.
Několikaměsíční diskuse o přejmenování fakulty byla pro všechny zúčastněné vyčerpávajícím maratonem a konečné hlasování senátorů nevyhnutelně muselo skončit nespokojeností určité části akademické obce. Jakkoli byla diskuse místy i neplodná a vzájemná komunikace složitá, její průběh ukázal na celou řadu problémů v otázce PR, vztahů a komunikace mezi instituty a v neposlední řadě i samotného řízení fakulty a její identity.
Když jsem otevřel minulé číslo Sociálu, těšil jsem se, že si přečtu zajímavé názory týkající se diskuse o možném přejmenování fakulty. Narazil jsem však na článek, který podle mého názoru urazil vysokou kvalitu příspěvků v časopise. Ještě před jeho přečtením, po letmém pohledu na samolibý výraz na fotce jejího autora, jsem zbystřil pozornost.
„Navrhujeme přejmenování České republiky na Česká republika a Praha. Praha je totiž nejúspěšnější region, výrazně zlepšuje prestiž celé země, vytváří třetinu hrubého domácího produktu a, přiznejme si, je celkově trochu jiná než zbytek země. A navíc ten nový název přece nikomu neuškodí a leckomu prospěje.“
Že je to nesmyslné, arogantní a nikdy by to nemohlo být schváleno? Přesto se podobnými argumenty již několik měsíců vášnivě ohánějí ekonomové-zastánci přejmenování fakulty na FSVE. Mají pocit, že jsou málo vidět a že si vzhledem ke svým úspěchům zaslouží přidat jméno svého oboru (jednoho z 22 oborů, které se na fakultě učí) do názvu celé instituce.
Karlo-Ferdinandova univerzita, Rakousko-Uhersko, marxismus-leninismus. Vždycky přijde někdo, kdo chce něco funkčního opravovat zlepšovákem. Snaha Institutu ekonomických studií změnit název fakulty na „sociálních věd a ekonomie“ je z několika důvodů nevhodná. Zaprvé je metodologicky nesprávná.
