Ve službách strýčka Sama
Kdysi dávno jsem slyšel, že ten, kdo chce slávu, měl by jet do Los Angeles, kdo chce peníze, měl by jet do New Yorku, a kdo chce moc, měl by jet do Washingtonu, D.C. Po krátké úvaze jsem tedy v červnu sbalil kufry a vydal se do Washingtonu na stáž a letní školu na Georgetown University. Georgetown je nejstarší americkou katolickou univerzitou, starší než samotný Washington D.C. Se svými čtrnácti tisíci studenty rozhodně nepatří mezi největší instituce v zemi.
Zejména v žebříčcích oborů typu mezinárodní studia figuruje proklatě vysoko a příkladem známých absolventů mohou být Bill Clinton nebo současný soudce Nejvyššího soudu Antonin Scalia. Účelem tohoto příspěvku je podělit se o zkušenosti, přihřát si vlastní polívčičku a poskytnout trochu učebního materiálu pro kurzy typu Dějiny USA I, Dějiny USA II, Severní Amerika v 90. letech a podobně.
Náplní letní školy byly tři kurzy týkající se americké politiky a politické ekonomie. Výuka probíhala několikrát týdně, což teoreticky někdy mělo za následek povinnou četbu ze dne na den. Spolu s pravidelnými přednáškami bylo možné poslechnout si řadu hostujících řečníků, z nichž největší „celebritou“ byl zřejmě Alexander Haig, americký ministr zahraničí za první Reaganovy administrativy. Nedílnou součást celé školy představovaly krátké návštěvy nejrůznějších institucí ve Washingtonu, které měly za cíl seznámit nás s účelem, chodem, strukturou a problémy dané instituce (rýpal může navrhnout úsporný výraz brífink). Samozřejmě se tyto návštěvy zvrhly v divoký politický turismus, banda mladých, upravených a vyšňořených lidí zuřivě fotila sebe i jiné v mnohdy veselých pózách uvnitř jindy relativně klidných kancelářských budov. Díky tomu jsem mohl vidět zasedací místnost Fedu (Federal Reserve Bank) a těšit se na návštěvu Bílého domu, abych nakonec skončil v sousední budově (nutno dodat také velmi pěkné), která pod komplex Bílého domu spadá. Také jsem se dozvěděl, že do budovy CIA jakožto cizinec, který tam určitě chce všechno vyslídit, nepůjdu.
Pobyt v D.C. přináší zajímavé a naprosto náhodné maličkosti. Člověk si po chvíli uvědomí, že se vyplatí jít na nákup přes řeku do Virginie, kde je daň o několik procent nižší. Opět také ve dvaadvaceti začne nosit do restauračních zařízení občanku. Zjistí, že fotbal (rozuměj neamerický) je v D.C. populární, což bylo zjevné při návštěvě stadionu a pohledu na několikatisícovou místní salvadorskou menšinu, která fandila domácím United proti hostujícímu mexickému týmu (který také v D.C. neměl o fanoušky nouzi). A v neposlední řadě ocení, že o jeho bezpečnost je postaráno a kampus je čas od času poctěn návštěvou SWAT týmů. (Konkrétně když se nějaký mladík zabarikádoval u mojí kolegyně v jejím pokoji. Abych čtenáře uklidnil, všechno dobře dopadlo, mladík si vše rozmyslel, v klidu utekl oknem a prostřednictvím své zdi na Facebooku si dopisoval s policisty, kteří ještě vylamovali zabarikádované dveře. Tuhle zdánlivě banální historku uvádím jako varování, jak to taky může dopadnout, pokud někdo nezastaví šíleného Kampusáka a jeho dobrodružný kampusový plán. Facebook už čeští studenti objevili!
foto: archiv autora
Letní program v USA měl ovšem ještě druhý rozměr, mou pozici stážisty v Broadcasting Board of Governors. Nezkušený český student mívá od dob působení slečny Lewinské určité nejasnosti ohledně stážistovy náplně práce, proto jsem byl upřímně zvědavý, co se ode mne bude očekávat. Broadcasting Board of Governers (nebo prostě BBG, jak jsme vždy s kolegy odborně a interně říkali) je vládní agentura, která má na starosti americké zahraniční nevojenské vysílání. Američané o této instituci mnoho nevědí, jednoduše proto, že má podle zákona zakázáno vysílat pro americké domácí posluchače/diváky. Ne tak okolní svět, který většinou přišel do styku s jejími entitami jako Hlas Ameriky, RFE/RL a jinými. Já jsem pracoval přímo pro radu guvernérů, což je oboustranický orgán, kterému předsedá ministr zahraničí a který dohlíží na chod jednotlivých entit. Moje umístění znamenalo, že jsem měl možnost pracovat pro nejvyšší šarže v domě a že jsem musel chodit formálně oděn, kromě casual Fridays, kdy jsem mohl sejmout kravatu. Připomenu, že Washington, D.C byl vystavěn na bažině, což vytváří opravdu příjemně vlhké mikroklima.
Přirozeně, moje práce zahrnovala mondénní úkoly typu kopírování či zařazování dokumentů a vytváření nejrůznějších spredšítů (když může existovat brífink…). Na druhou stranu, nikdy bych nebyl věřil, co všechno Excel dokáže a že je docela zábavné pracovat s elektrickým dírkovačem. Po počátečním zapracování ovšem přišly zajímavější i skutečně zajímavé úkoly. Mým oblíbeným bylo sledování zasedání kongresových výborů, která se zabývala americkou public diplomacy, a pořídit z nich výstup pro účely naší kanceláře. Kongres pochopitelně nebyla moje jediná destinace, jelikož ve Washingtonu sídlí spousta think-tanků a dalších organizací, které s určitou pravidelností pořádají konference a brífinky nějak související s misí BBG. Při zpětném ohlédnutí mohu prohlásit, že jsem měl to štěstí, že jsem se dostal do BBG v době připravování žádosti o bakšiš z federálního rozpočtu. Proto bylo nutné vyhodnotit činnost celé organizace a reformulovat její cíle, takže jsem měl šanci vidět, jak takové aktivity probíhají. Taktéž jsem měl štěstí, že jsem se dostal do kanceláře plné vzdělaných a otevřených lidí, z nichž někteří dokonce díky spolupráci s RFE/RL věděli, jak chutná v Praze pivo. Zbytek jim tiše záviděl.
Během dvou měsíců jsem pochopitelně nabyl pár poznatků, které mi pomohly pochopit, jak D.C. funguje.
Poznatek první, stážista si nestěžuje. Velká část míst je velmi žádaná a prestižní a poptávka vysoce převyšuje nabídku, takže stážisté si svých míst cení. Odměnou za investici své energie a času je pak stážistovi možnost dostat se na zajímavá místa a hlavně potkat zajímavé lidi.
Poznatek druhý, kongresové výbory se liší svou důležitostí, která je nepřímo úměrná době, o kterou je třeba přijít na jejich zasedání dříve, aby se člověk vůbec vešel do místnosti. Zasedání jsou často nudná, ale výjimky stojí za to a nabídnou divákům lekci a show zároveň.
Poznatek třetí, D.C. je s půl milionem obyvatel v podstatě maloměsto, kde každý každého zná. Díky tomu je možné získat hodně známých, ale velmi málo přátel.
Poznatek čtvrtý, polarizace americké politické scény není výmyslem politologů bojujících o zaměstnání.
Poznatek pátý, není problém najít v D.C. každý den akci, kde člověk dostane najíst zadarmo a ještě si může poslechnout zajímavou řeč. A konečně, stážistky pracující přímo v Kongresu jsou podezřele často atraktivní.
Abych vše shrnul, celý program byl jednoznačným přínosem z akademického, profesionálního i prázdninového hlediska. Celou zkušenost mohu pouze doporučit svým nadějným kolegům, kteří něco podobného zvažují. Na níže uvedeném e-mailu rád odpovím na jakýkoli dotaz i přiměřeně milosrdnou kritiku.
Jiří Skoupý
jiri.skoupy[zavináč]volny.cz
Loading ...
